Stáří a domov pro seniory 1.-3.část
Stáří a domov pro seniory – 1. část
Několik let již měsíčně napíši několik řádek, abych vám poradil, jak nakládat se svými bolístkami a potížemi. Když si listuji časopisy, různými magazíny, poslouchám televizi a sleduji facebook, odevšad na mne vyskakují podobné rady, nyní již většinou doprovázené i nádhernými videoukázkami, jak to v těle je zařízené. Také se přidávají zaručené recepty na všechny potíže, řídnutí kostí, erekci a stárnutí. Zákonitě musí člověk nabýt dojmu, že vše je jasné, vše je vyřešené a život je jedna slast. Připíjíme si na zdraví, přejeme si štěstí do dalších let a také se opravdu dožíváme vyššího věku. Ženy se již dožívají průměrně přes osmdesát let, muži se této hranici blíží. Také se jistě prodlužuje období, kdy se dobrému zdraví těšíme. Medicína zjišťuje, že vysloveně žádná nemoc nepatří ke stáří a nemusí jej nutně provázet, tedy není „povinná“. Pouze některé nemoci přicházejí častěji.
V ordinaci trávím již čtyřicet let a mnoho pacientů léčím opakovaně během roku. Přestože se já i moji kolegové snažíme, skutečnost je taková, že tyto pacienty neumíme trvale vyléčit. Anebo možná pacienti příliš nedbají našich rad a věří, že to nějak dopadne.
Pokud nám to život dopřeje, není stárnutí jen dobou čekání na smrt (nedávno jsem slyšel rozkošný citát: stárnutí není podzimem života, ale jarem smrti). Asi zatím nezvládáme plně zabránit, aby se k nám nastěhoval Alzheimer, nezabráníme zcela rozvoji Parkinsonovy choroby, cukrovky, onemocnění srdce a postižení kloubů a páteře. Pacienti se mne ptají na vhodnost různých zaručených receptů a doplňků stravy. Většinou se usmívám a říkám, že určitě zaberou ty nejdražší. Těm se většinou věří nejvíce. Z mých článků opakovaně zaznívá rada na pravidelný pohybový režim, doporučuji chůzi s hůlkami.
Stárnoucí člověk se na sklonku života může dostat do situace, kdy jeho vrstevníci jsou již mrtví nebo ve vesnici chybí obchod, škola, hospoda, lékařská péče. Co budu dělat, až budu starý a neschopný? Určitě vám přeji, abyste byli obklopeni svými nejbližšími nebo lidmi, kteří vás mají rádi. Lákavý a zidealizovaný je model stárnutí a umírání na statku, v kruhu rodiny. Vejminek s lavičkou na sluníčku. Kolem všechny děti a vnoučata, zvířata. Ráno děti dědečka obují, dají snídani a zatopí. Tento tradiční způsob rodinného koloběhu byl geniální. Staroušci dožívali v klidu pod denním dohledem, občas pohlídali děti, děti pohlídaly je, byli stále užiteční radami do hospodářství. Žili do smrti na svém statku! Tento ideál je ale z minulého století. Dnes děti staroušků bydlí ve 2+1 a chodí do zaměstnání až do 65 let (nejméně).
S ubýváním tělesných sil se starý člověk rychle dostává do izolace sociální. Víte, že osamělost zvyšuje hladinu stressu? Že sociální izolace zvyšuje riziko předčasné smrti? Že sociální izolace oslabuje imunitu? Udržováním společenských vztahů posilujeme smysl života! Pokusíme se v následujících pokračováních nastínit řešení některých palčivých otázek spojených se stářím, nemocemi a samotou.
Zdeňka Šosová a MUDr. Zdeněk Šos, Rehabilitace Šos sro, Dobrovského 254, H.Týn, tel. 379 428 620. Na vyšetření u našich lékařů se objednávejte telefonicky na těchto telefonních číslech ráno mezi 7. a 8. hodinou.
Okénko rehabilitačního lékaře
Stáří a domov pro seniory – 2. část
Opusťme myšlenku vejminku. Jsme v jiném století, systém bydlení 2+1 nebo 3+1, všude schody, děti chodí do zaměstnání ráno po šesté hodině a vracejí se po 16. Hodině. A hlavně je jim samotným přes 60 let. Sami jsou staří a nemocní, někdy i oni leží v nemocnici a mají své potíže. Sourozenci si vyčítají, kdo se o starouška stará víc nebo míň. Už jste to také zažili? Ono starat se o někoho 24 hodin denně je velmi namáhavá práce. Pacient zvoní každé 2 hodiny, chce se v noci dívat na televizi, protože nemůže spát. Ale vy spát můžete a chcete! Polívka je samá voda, čaj je hořký, chleba nechce, houska je tvrdá, jedna noha pálí, druhá zebe.
Víte že jen 10-15% postižených a nemocných má to štěstí, že ho nejbližší neopustí? Zažil jsem situace, kdy nemocného opustili nejbližší ještě za jeho pobytu v nemocnici. Na druhou stranu jsem zažil osud jednoho vozíčkáře, kterému manželka s krumpáčem vykopala bazén na zahradě. Ale to jsou ojedinělé příběhy. Nedávno zemřel pán, který každé jaro nosil všem ženám v okolí svého bydliště kytičku konvalinek, kterou chodil vlastnoručně natrhat do lesa. Bylo mu 89 let a dařilo se mu to do posledních let dodržovat.
Ale vraťme se k běžné realitě. Máme tu stárnoucího člověka, v drtivé většině více nebo méně nemocného. Stárnoucí člověk také cítí, že stáří sám nezvládne, ale málokdy chce o svém konci hovořit. Chce to odvahu, trochu nadhledu a humoru. Otázku stáří a stárnutí bychom měli se svými rodiči řešit, dokud jsou schopni rozumně zvážit různé okolnosti kolem svého života, majetku atd. Měli bychom se jich včas ptát, jak by to chtěli a jak je to reálně možné. Tím, že tuto otázku odsouváme do pozadí a myslíme, že je ještě brzo, jen ztrácíme čas. Hrajeme si na schovávanou před příbuznými a před sebou. Staříček vnitřně cítí, že je správné udělat pořádek za života, ale také se toho obává. Přání vyslovená za života otce děti respektují lépe než po jeho smrti. Otevřete taktně a nenásilně toto téma a hovořte o tom několik let dopředu. Je to prospěšné. Naše vzdálená příbuzná nám vyprávěla příběh své staré matky a jejím úspěšném přechodu do Domova pro seniory. Jednoho hezkého dne uzavřela se svojí matkou domluvu, že dokud bude chodit, zůstane doma. Jakmile ulehne a nebude schopna se o sebe starat, bude nějaký čas u ní doma a potom půjde do domova důchodců. Několik let vše opakovně probíraly, řešily otázku majetku, otázku pečovatelských služeb, klady a zápory domova důchodců, o kterých slyšela v televizi a od známých. Ale i jí bylo jasné, že do rodné chalupy se nebude moci vrátit, protože by nezvládala sebeobsluhu. Možností je několik: pečovatelská služba- není ale 24 hodin, dcera se k ní nastěhuje ( do poslední chvíle se ale čeká, zda to neudělá další sourozenec) – tzn. že opustí svoji rodinu, která bude logicky nespokojená. Nebo si vezme matku k sobě. Ta bude spokojená jen z počátku, postupně bude vše odmítat. A domov důchodců? Je zde stálá péče, pravidelné jídlo, aktivity, sociální kontakty.
„ Já bych maminku nikdy do důchoďáku nedala“ tvrdí jedna paní. A tak si pojďme o důchodcích popovídat.
Zdeňka Šosová a MUDr. Zdeněk Šos, Rehabilitace Šos sro, Dobrovského 254, H.Týn, tel. 379428620. Na vyšetření u našich lékařů se objednávejte telefonicky na těchto telefonních číslech ráno mezi 7. a 8. hodinou.
Okénko rehabilitačního lékaře
Stáří a domov pro seniory – 3. část
Naše babička se dožívá 90 let, vloni podstoupila operaci zlomeného krčku stehenní kosti, půl roku jsme ji ošetřovali doma a nyní je v domově pro seniory. Maminka ještě před úrazem byla čiperná, ale již několik let chodila jen s čtyřkolovým chodítkem, byla částečně inkontinentní. Ráda každý den byla na zahrádce a u slepic, dokázala objet na chodítku celou vesnici. Bohužel náhle v jedné vteřině bylo všechno jinak. Uklouzla a absolvovala operaci. Naučila se sice znovu chodit, ale nemohli jsme ji již vrátit do jejího domečku na venkově, to by sama nezvládla. A riziko dalšího úrazu by bylo obrovské.
Pacient se vrací z LDN nebo nemocnice, je starý a nesoběstačný. Jak dál? První volba je většinou: „Nastěhuješ se k nám“. A nastává hra na pacienta a ošetřovatele. Pacient je pasivní jednotka, chce vozit, nechce chodit, jeho aktivita upadá. Jednoho dne vám řekne: „Chci domů, jsem tady jako ve vězení!“ Pacient vidí 90% věcí negativně a dává to za vinu vám. Nechce hrát šachy, nechce žádné vaše zábavné pokusy, protože on je také svázán svojí rolí pacienta. Musí telefonovat a všem vyprávět, co ho bolí a co je všechno špatně. Tento pacient chce zpět své sociální kontakty! Nebylo to snadné pro nikoho z nás. Nezávazná návštěvy v domově je velmi prospěšná, aby nešel člověk do neznáma. Trochu jsme se samozřejmě obávali, aby to nevnímala tak, že se jí chceme zbavit, ale ona úplně rozkvetla. Ale určitě se vyplatilo, že jsme o podobné možnosti mluvili již několik let předem. Nebylo to nové téma. Maminka rozdělila majetek, rozdala vnoučatům všechny cenné věci a odešla do domova pro seniory. S sebou si vzala své oblíbené obrazy, televizi, křeslo a fotografie vnoučat. Z pacienta se stal obyvatel nového společenství. Při každé návštěvě mně vypráví, s kterou paní je kamarádka, se kterou chodí do dílny vyrábět obrázky, se kterou sedí u stolu. Vypráví mně osudy nových kamarádek a dělí se s nimi o dárky, které jí vozíme. Potřebuje boty, šaty, silonky, protože jezdí pravidelně na výlety. Každý den něco vyrábí v dílně, pravidelně cvičí, luští křížovky. Jezdí s chodítkem, ale nezastaví se. Nemá ani pořádně čas si pustit televizi, jak je zaneprázdněná. Jednou za čas si ji bereme domů na víkend a jednou týdně ji v domově navštěvujeme.
Celý život chodíme do práce, musíme se o něco starat. A najednou se o nás někdo stará, nemusíme uklízet a vařit, máme zaručenou zábavu i nové přátele. Život se musí žít za všech okolností naplno a má matka přijala změnu bez trpkosti. Tak byla vedena i svojí matkou. Je i na nás, abychom své blízké nesvazovali rolí nespokojeného trpícího pacienta.
Babička úplně rozkvetla. „Netelefonuj mně po ránu, budu na cvičení. Já nic nepotřebuji, jsem spokojená.“ Netvrdím samozřejmě, že domovy pro seniory jsou jediným řešením, ale na vlastní rodině vidím, že je o klienty úžasně postaráno. A z pacientů se stanou obyvatelé domova. A pro nás je to jako balzám. A také jsme již po několika měsících zažili okamžik, kdy při návštěvě svého bývalého domova, najednou řekla: „Už pojedeme domů? Mám už v důchoďáku domluvenou večeři.“
Zdeňka Šosová a MUDr. Zdeněk Šos, Rehabilitace Šos sro, Dobrovského 254, H.Týn, tel. 379428620. Na vyšetření u našich lékařů se objednávejte telefonicky na těchto telefonních číslech ráno mezi 7. a 8. hodinou.