Produktivní a neproduktivní přístup k nemocnému, evalvace, devalvace

Bc.Helena Šosová( seminární práce)

Slavný řecký lékař Hippokrates řekl: "Jsou tři léky, kterými léčíme nemocné: skalpel, lék a slovo."

Není dnes již oboru v medicině, kde bychom opomíjeli osobnost nemocného a léčili na dálku jen na základě laboratorních, rentgenových a dalších výsledků. Vztah nemocného člověka s druhou osobou/ zdravotníkem i nezdravotníkem, např.rodinou/ je především vztahem dvou lidí, při němž chování jednoho je podnětem pro chování druhého a naopak.

Naše chování vůči nemocnému může působit  kladným, zhodnocujícím vlivem /evalvace/, pokud mu poskytujeme pomoc, věnujeme mu čas, vycházíme mu vstříc, chválíme jej, projevujeme mu úctu, obdiv, ale snažíme se co nejvíce, aby evalvace probíhala i jeho vlastním přičiněním, což mu přinese asi největší uspokojení.  Musíme se vyvarovat takového chování, kdy bychom vztah znehodnocovali /devalvace/ - především zlehčováním , zesměšňováním, ostouzením, urážením, ale i odmítáním pomoci, přezíravým a neuctivým chováním.  V dalších odstavcích budeme mluvit především o zdravotnících, ale

stejná kritéria chování platí o všech lidech, kteří se dostávají do vztahu s nemocným člověkem, tedy jeho nejbližší rodinné okolí, poracovní kolektiv, ve zdravotnických zařízeních kromě zdravotníků i nezdravotnický personál a ostatní pacienti.

K navázání správného vztahu mezi nemocným a zdravotnickým pracovníkem je zapotřebí několik důležitých věcí:

Na prvním místě bychom měli jmenovat chování a slušnost z obou stran vztahu. U zdravotníka by měl být  zájem o člověka, o jeho práci, smysl pro povinnost a odpovědnost  a zvláště pak dobrý vztah k lidem.  Neměla by se objevovat  ješitnost, upovídanost, nepřístupnost kritice, hrubost atd. Dále nejsou vhodné projevy  hněvu, přemíry citovosti, netrpělivosti. Zdravotník by se měl také vyvarovat jednání v afektu,což působí na nemocného neprofesionálně, necitlivě.

Vyrovnaná osobnost zdravotníka je pro nemocného souborem harmonizujících zevních podnětů, jež se podílejí na jeho zdárném uzdravení. Žádoucí je vystupování klidné, vyrovnané s mírnou dávkou sebevědomí. Zdravotník musí být jistý ve své odborné roli a umět pohotově reagovat, jinak může působit rušivě na pacienta. Pacient by však neměl pociťovat nadřazenost ze strany zdravotníka. Jejich vztah by měl být vyrovnaný. Proto se doporučuje při komunikaci s nemocným být na stejné úrovni. například si sednout proti pacientovi, dívat se z očí do očí.

Dalším důležitým faktorem je schopnost zvládat zátěžové situace a s tím spojená schopnost ovládat se, být trpělivý. Zdravotníkovi také prospěje,  dokáže-li se odpoutat v práci od svých vlastních potřeb, zájmů a osobních problémů. Měl by se snažit vcítit se do problémů nemocného (schopnost empatie), nevztahovat projevy nemocného primárně na sebe, ale chápat je v souvislosti s jeho utrpením, starostmi. Opravdu nemístný je přehnaný a povrchní optimismus a veselost, který může budit spíše nedůvěru. Samozřejmně je důležité mít smysl pro humor. Neměla by se však s ním objevit i ironie. Zdravotník by se měl chovat dle pravidla smát se s nemocným, ale nikdy se nesmát jemu.

Velice důležitým aspektem  je respekt ve vzájemných vztazích . Pacient musí být respektován a musí umět respektovat zdravotníky i ostatní pacienty. Respekt je také hlavní bod k vytvoření sebeúcty. Sebeúcta je základním předpokladem ke zdárnému uzdravení.

Dále  tolerance.  Je nezbytné, aby zdravotník uměl tolerovat určité negativní jednání, nespolupráci nebo malé prohřešky ze strany nemocného. Ovšem schopnost tolerance by měl mít i pacient, jelikož i zdravotníci jsou pouze lidé a mohou se zmýlit, udělat chybu.

Chování zdravotníka se někdy může zdát laikovi nezůčastněné , chladné, zvláště je-li nucen jednat rychle a rozhodně. Vztah k nemocnému má být ohleduplný a citlivý, chápavý a šetrný, vnímavý a přemýšlivý. Jistě se ve vztahu k nemocnému objevuje i soucit, ale naučený soucit může působit na pacienta škodlivě. Na druhé straně, pokud je zdravotník soucitem doslova stržen, ztěžuje mu to věcnou úvahu a účinnou pomoc.

Na vytváření vztahu nemocného ke zdravotníkovi  se podílí  i následující okolností:

a, zážítky nemocného z předchozího léčení

b, aktuální psychický stav nemocného

c, přenos( transport), kdy může dojít k mylnému hodnocení člověka dle podobnosti s někým známým. .

Neměli bychom rozdělovat na lidi dle vzhledu nebo sympatické a nesympatické. Pokud přijde pacient do nemocnice, existuje pro nás pouze jediné hledisko -  strádající nemocný . Musíme si také uvědomit, že člověka nemoc deformuje / navíc ve spojení se stářím/ a činí  jej bezmocným a závislým na okolí.

Pokud se budeme chovat dle výše uvedeného, mluvíme o tzv. produktivním chování, tj.  kladném chování  k nemocným. Tím příspíváme psychologickými prostředky k dosažení záměrů léčby a usilujeme o redukci nežádoucí psychické, společenské či biologické zátěže( stresu, frustrace, deprivace /.

Pravidla produktivního chování:

1, Uvedení nemocného do prostředí léčebného zařízení. Vysvětlení neznámých věcí, pomoc v orientaci, seznámení s cizím prostředím a právy pacientů.

2, Úsilí o redukci záporných emocí, beznaděje, studu

3, Zainteresovaný vztah k nemocnému, projevy zájmu, náklonnosti, sympatií

4, Podpora a pomoc. Vytváření pocitu jistoty a bezpečí.

5, Aktivní úsilí o spolupráci, dodávání odvahy. Monitorovat chování pacienta( apatie, pasivita, izolace)

6, Průběžné udržování oboustranného kontaktu

7, Vzájemná výměna informací mezi zdravotníkem a nemocnými

8, Vytváření ovzduší optimismu.

použitá literatura:

zdravotnické právo v ošetřovatelské praxi, JUDr., MUDr. Lubomír Vondráček

Jak učit a jak se naučit lékřskou etiku, PhDr. Helena Haškovcová

www.mpsv.cz

http://úúpsychologie.studovna.cz/scripts/